Únor 2010

Piece Of Something

22. února 2010 v 21:55 | T E R Y
Měla jsem sen o dokonalém někom, kdo mě bude milovat, koho budu milovat já a nebude záležet na ničem jiném. Nesnáším takové sny, ničí všem životy a probouzejí v nás falešné naděje, neradi z nich procitáme i když neomylně víme, že jsou to jen sny. Takové ty u kterých najdete vždy nějakou nesrovnalost a víte že za chvíli zazvoní budík. A vždy před spaním si to programuji do mozku. Tu krásnou nerealitu a ta sladká přání. Přehrávám si, co se může stát, co bych chtěla aby se stalo a také to, co se nikdy nestane.
Trápím se takhle už pár měsíců. Chvíli to bylo lepší, to bylo když jsem na moment zapomněla. Poté to bylo pár dní dokonalé, naplněné polibky, pěknými smskami a lichotivými slůvky. Ještě si pamatuji jak jsem vždy odcházela z domova s úsměvem a málem jsem radostí skákala do stropu, vracela se vzrušená a napnutá co bude dál. Nechápu že na mě rodiče nic nepoznali, byla jem jako pod vlivem nějaké drogy. Sjetá láskou.
A teď je to asi to nejhorší období jaké jsem kdy měla. Víte, nedávno to trochu vyvrcholilo, vybuchla jsem vzteky. Chtěla jsem se koukat na U-rampu snowboard žen a těšila jsm se na to kdoví jak dlouho. Máma ale chtěla, abych se koukala na nesmyslný pořad o marihuaně a nedala si vysvětlit, že o tom vím víc než si myslí apod. Bylo toho samozřejmě ještě o trochu víc, já jsem se rozplakala nehorázným způsobem, urazila se jak je u mě zvykem a odešla jsem do pokoje, špinit papírové kapesníčky. Břečela jsem kůli všemu, jen ten hlavní důvod jsem si nepřiznala. Můj pláč trval asi hodinu. Byla jsem děsně neštastná.
A stále jsem, kdykoli vidím to jméno, nebo tu přezdívku. A zase se mi vrací ta nemoc, při které vždy doufám, že ten, kdo napsal na icq a zavinil ten na nervy jdoucí zvuk byl on.

Ovšem, přecejen jsem se dokázala uravřít. Snažím se, aby to utrpení odešlo hodně daleko, dozadu do hlavy a neozývalo se. Nechávám vše plynout, plynout jako čas, jako vodu....

Uvědomila jsem si, že my dva nikdy nebude my dva a že budu raději sama. Jsem na to zvyklá. Facebook mne odnaučil mluvit s lidmi. Neznám je. Nikoho neznám. Zničil mne....

T E R Y

Kiss Kiss Bang Bang

14. února 2010 v 18:12 | T E R Y |  -NA SKLONKU ŽIVOTA
Chtěla bych v životě něco dokázat, ale čím víc se blížím dospělosti, i když zdaleka dospělá nejsem, začínám si uvědomovat, že vlastně nic nemám, nic o co bych se opřela, od čeho bych se odrazila. Mé vzdělání nestojí za nic, stejně jako škola na kterou chodím. Moje sebevědomí je někde dole u bodu mrazu a vůbec je mi poslední dobou všechno jedno. A to je dost špatný. I když jsem se naučila být proti hodně věcem odolná a nenechávám na sobě znát jakékoli větší emoce, mám se špatně. Neměla bych to v sobě dusit ale nějak není kde se vyřádit. Chtěla bych se něchat zavřít do nějaké zvukotěsné místnosti a vyřvat se. Křičet všechny ty hnusný nadávky, zrudnout vztekem, rozbít pár sklenic, poslouchat jejich tříštivou melodii a pak šlapat a skákat ve střepech. Pak bych zase nasadila tu masku, lehce namyšlený úsměv, který zdůrazňuje, že nejsem něco míň než ty osoby které okolo mě prochází a že si vůbec věřím víc jak oni, hrdě odejít a chovat se zase jako Tereza Heřmanová. To by bylo fajn.

Ale taky si dokážu najít něco reálného. Třeba na horách, na prkně se pěkně vyblbnu. V pátek jsem byla v Krkonoších, na sjezdovce akorát na mou úroveň, jezdilo tam se mnou deset lidí, co si víc přát.... Ale jo, je hodně věcí, které bych si přála. Fakt jo. Třeba hodného hezkého kluka, hodně peněz a vůbec všechny ty hodnotné věci, materiální blbosti které zaplevelují tenhle svět. Ale chtěla bych to, protože to mají i ostatní nebo si to alespoň přejí jako já. A kdo si to nepřeje, ten se tomu jen uboze brání nebo je nenormální.

Chtěla jem psát o nečem jiném, sice nevím o čem, ale tohle to být nemělo. Ale alespoň je tenhle blog něco jako má zvukotěsná místnost. Nekřičím nahlas, ale uvnitř, křičí moje duše...

T E R Y

So Close

10. února 2010 v 12:59 | T E R Y |  -NA SKLONKU ŽIVOTA
Pořád si vážím všech lidí, kteří kdy prošli mým životem, a kteří mě něčím oslovili. Svým přátelstvím, svou láskou ke mě, svým smíchem i úsměvem. A také, kteří mě oslovoli svým vzhledem, protože vzhled je důležitý a já se k tomu hrdě přiznávám a hlásím, že mi na tom hodně záleží. Ale vadí mi to. Neříkám, že nedělám věci, kteří mi u ostatních vadí. Derou my nervy, stejně tak deru nervy i já ostatním. Naschvály. Provázejí můj každý den. Nesnáším je. Miluji je.

Proč to vlastně říkám. Sama nevím. Poslední dobou nevím co dělám. Můžu za to, ale nemůžu za to. Vím že to asi nechápete. Je mi to jedno. Kdybyste se mě teď snažili zdeptat, kdybych Vám řekla, že Vám zaplatím, když mě naserete, nedokázali byste to. Jsem úplně v klidu.
Včera jsem přišla, no spíš se doplazila domů. Zklamala jsem pár lidí a hned jsme na to zapomněla. Je čas se omluvat. Lehla jsem si do postele a ležela. Hodinu jsem koukala do stropu. Pak jsem usnula, asi tak v sedum. Za 13 hodin jsem vstávala. S krásným povzneseným pocitem jsem si nalila čaj a džus, zašpinila tím asi šest sklenic a vůbec mě netrápí že bych je měla mýt. Pustila jsme si Hledá se Nemo a ležela. Neustále se to sekalo, vypínalo. Bylo to cédéčko tak špatný, že to hrálo minutu a pak se to seklo. Ale já byla v pohodě. Celý jsem to dokoukala. Se vší trpělivostí.
Teď jsem si krásně postahovala asi 200 setů. Krásný nejlepší DnB. Nakrmím tím iPod. Teda až se to někdy večer dostahuje.


Ale tohle všechno se dít nemá. Já se mám chovat jinak. Mám se smát a pak smát. Ne smát a pak.... No ten stav se nedá popsat. Není to vůbec špatný. To neříkám. Když se něco nedá popsat, nemusí to bejt hned špatný. Je to výborný, ale smích je víc.

T E R Y

Starlight Till The Evening

8. února 2010 v 22:06 | T E R Y
Nevím, jak Vám to povědět.. Vždycky před spaním, nebo v nějaké nudné situaci si s hlavě píšu svůj další článek, mám ho tam naprogramovaný ale teď netuším jak to zformulovat.

Asi. Nevím, co bych si měla myslet. Nevím, co s těchto věcí miluji. Jestli je to on, nebo jeho vůně, jeho styl oblékání, jeho oblínená hudba, skate na kterém jezdí, jeho vlasy, polibky...
Všechno to se teď ale zase na nějaký čas ztratilo, jelikož, Vy ste si asi mysleli, že za tu dobu co tu nejsem jsem s ním, ale to tak není. Jen jsem se sem nějak nehrnula, jelikož jsem nevěděla, jak Vám mám zase říct, že jsme neštastná. Zase se v tom topím. Prožila jsem pár krásných dnů, odpověděla na několik romantických smsek, vyměnila si do ucha pár něžných slůvek ale pak se to prostě někde zase zadrhlo. Fakt nevím, proč já nejsem před klukama o které mám zájem spontánější, vtipnější, uvolněnější, ukecanější. Jelikož já jinak mluvím pořád, směju se jak debil a vůbec je na mě radost pohledět. Ale jinak, rozpakům se neubráním, i když možná o chce mě ještě víc než já jeho. A tak to dopadlo tak, že vlastně si zase nemáme co říct, on mě chce děsně moc, ale ještě se asi moc neznáme, tak se musíme poznat. Což navrhl sám od sebe. Ale jak se poznáme, to už bych měla obstarat já.. Takže tentokrát to vezmu do svých rukou. Je mi to jedno. Ne není, ale nevím jak to říct.
Celkově jsem posldní dobou nějaká zasekaná ve vyjadřování..

T E R Y